PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Příval veverčích mláďat z letních vrhů u nás každoročně vrcholí v červenci a v srpnu, takže ve druhé polovině září si u každého z nalezenců už jen vždy tipujeme, zda to bude poslední přijaté mládě tohoto roku. Letos nám ale žádný z několika tipů nevyšel, protože pro (tentokrát zřejmě opravdu) posledního nalezence jsme si jeli až tento týden, tedy až v říjnu. Sedm týdnů starou hnědou samičku jsme si přivezli z Mladé Boleslavi, kde se ztracená toulala v parku a přidávala k chodcům, než jí po telefonické konzultaci s námi "sebral" (a tím jí zachránil život) Vítězslav Wiener. Výjimečně baculaté veverčí holčičce s mile přihlouplým výrazem jsme dali jméno Maruna, zdání ale klame, protože zatím se v chování i inteligenci projevuje úplně stejně jako jiná mláďata jejího věku. Při jejím dnešním fotografování jsme využili i košík s největší veverčí pochoutkou, s čerstvě nasbíranými lískovými ořechy, jejichž množství Marunu přivedlo do euforie. Pokud se neobjeví ještě nějaký podobný opozdilec, skončíme tak letošní sezónu s číslicí 125 v kolonce přijatých mláďat.

Fotografiemi z dnešního rána se vracíme k osudu dvou našich smůlovatých nalezenců, které jsme představovali v předchozích zprávách. Jen dobré zprávy máme o samečkovi z Prahy, o němž jsme psali poprvé ve zprávě "Smolař roku". V Praze 3. srpna nalezený potrhaný klučina se zlomenou nohou zvládl rekonvalescenci po operaci (při které mu bylo odstraněno těžce poraněné oko) ve velkém stylu, takže je již týden ve venkovní voliéře. Jednooký sameček dostal jméno Richard a užívá si jak svobodného pohybu bez ochranného krunýře kolem krku, tak čerstvých vlašských i lískových ořechů. Složitěji je na tom miniveveřák, o němž jsme psali ve zprávě nazvané "Pygmej". Za 2 týdny u nás sice přibral 10 gramů (ze vstupní váhy pouhých 33 gramů), to je ale sotva čtvrtina normálního tempa růstu, takže na vině jeho "pygmejství" je buď deficit růstového hormonu nebo jiná nefunkčnost některého z jeho orgánů. Veveřák, který má stále miniaturní rozměry větší myšky, je sice momentálně zdravotně v pořádku, prognóza jeho osudu je ale nejistá, protože organismus mu může kdykoliv selhat. Doufáme, že se dožije alespoň několika měsíců, protože tak veselé a optimististické veverče jsme u nás už dlouho neměli. A teď k fotografiím. Na jedné fotografii je Richard (s již srostlým pravým očním víčkem) ve voliéře, na zbylých třech snímcích je Pygmej při dnešním krmení a při "pózování" na polévkové lžíci.

Na podzim a v zimě se vždy zastaví "přísun" mláďat veverek k nám do záchranné stanice a tak máme trochu víc času i na jiné aktivity. V předchozích letech jsme přijali pozvání k několika přednáškám, naposledy jsme byli dvakrát v Praze, v Toulcově dvoře a v Domě ochránců přírody. V případě zájmu jsme v období od října do cca března příštího roku ochotni s některou z našich přednášek s doprovodnými fotografiemi přijet kamkoli (tématem přednášky můžou být veverky jako takové, nebo práce s mláďaty v záchranné stanici, nebo osudy veverky Pinky a knížka Veveřácká kronika). Žádný honorář za přednášku nepožadujeme (výtěžek z dobrovolného vstupného ve prospěch naší záchranné stanice samozřejmě neodmítneme), přednášet můžeme pro veřejnost i uzavřenou skupinu, jediným požadavkem pro místního "pořadatele" je zajistit organizaci přednášky (tedy sál a propagaci) a základní technickou "podporu" (PC + projektor pro reprodukci fotografií, které si sebou vozíme na flashdisku). V případě zájmu prosím pište na mail zona@veveratka.cz, kde domluvíme podrobnosti.

Nejmenší veverče, jaké se nám kdy dostalo do rukou, jsme si včera přivezli z Prahy, kde ho pod stromem v oboře Hvězda našli manželé Nepejchalovi. Ač je to neuvěřitelné, trpaslíčkovi na snímcích je už více než 5 týdnů, ač jeho velikost a váha odpovídá mláděti sotva polovičního věku. Konkrétně - v 5 týdnech mládě může vážit až 120 gramů, zatímco totálně podvyživený klučina z Prahy má pouhých 33 gramů, což je běžná hmotnost mláděte cca 14 dní starého... Pro porovnání velikosti jsme veveřáčka vyfotili vedle vlašského ořechu a kávového hrnečku, na snímcích je patrný i nepoměr jeho velké hlavy oproti rachitickému tělíčku a hlavně nepřirozeně obrovské oči. Mládě muselo být bez potravy několik dní, možná i více než týden, aby takto doslova "koncentráčnicky" ztratilo na váze. Zda "pygmej" z Hvězdy následky této hladovky přežije zatím samozřejmě nedokážeme říct, jeho vůle k životu je ale stejně tak obdivuhodná jako nadšení, s jakým se zvedá z pelíšku ve vyhřívané dečce a vrhá ke stříkačce s náhražkou mateřského mléka.

Příval nalezených mláďat z druhých vrhů u nás každoročně vrcholí v srpnu, i v září ale pokaždé přijmeme ještě několik "opozdilců". Dvě veverčata, pro která jsme si jeli v úterý, zvýšila počet letos přijatých mláďat na "kulatých" 120. Zatímco jediným (a snadno řešitelným) problémem samičky nalezené u Plzně bylo větší množství blech a klíšťat v kožichu, klučina z Prahy-Kobylis je na tom hůře. Ztracený z hnízda byl nejméně den a přenocoval zřejmě na zemi v křoví, takže silně prochladl a má silný výtok hlenu z nosních dírek, který mu (spolu s potlučeným čumáčkem) komplikuje dýchání. Pravidelná strava, dostatek spánku a teplo však mívají při léčení zázračné účinky nejen u lidí...

Ač se to běžně neví, veverčata jsou v dětství velmi závislá na blízkosti sourozenců. Až do šesti týdnů vůbec neopuštějí hnízdo a čas tráví spánkem, promotaná navzájem. I když pak hnízdo začnou opouštět a prozkoumávat okolí, stále se ještě nejméně další měsíc pohybují pohromadě a nadále přespávají společně. U ztracených mláďat se tedy k hladu a žízni přidává i psychické trauma z osamění. Právě to si teď 5 dnů prožil (v předešlé zprávě popsaný) hnědorezavý sameček, který musel zůstat po operaci oka nejen v ochranném krunýři kolem krku, ale i v izolaci od ostatních mláďat. Dnes ráno jsme usoudili, že rána se hojí dobře a tak jsme ho na chvíli pustili "na návštěvu" k dalším mláďatům, trojčatům, která jsme si před pár dny přivezli z Prahy. To, co se v přepravce vzápětí rozpoutalo, je dobře vidět na snímcích. Trojčata se sice chvíli bála, jaké podivné stvoření "v masce" se to k nim blíží, nadšený rekonvalescent se na ně ale doslova vrhl a několik minut se po nich blaženě válel a metal s nimi v jednom chumlu kotrmelce...

Před dvěma týdny jsme psali o "smolaři roku" - veverčím klukovi z Prahy, kterého postihlo hned několik ošklivých nepříjemností naráz (mj. zlomenina nohy, pokousané břicho a záda, zlomená noha, potrhané ucho a poraněné oko). Všechna poranění veveřák statečně překonal, s výjimkou jediného - na drápem útočníka proseknuté oko byla vzhledem k hloubce rány léčba od počátku krátká. Po konzultacích s dvojicí našich skvělých veterinárních lékařů z Kolína, MVDr. Pohořalým a MVDr. Hlaváčem, jsme se nakonec rozhodli předejít budoucí samovolné perforaci oka (k níž by stoprocentně došlo), a tak byl v úterý veveřák operován. MVDr. Pohořalý mu v narkóze oko vyjmul, ránu vyčistil a oční víčka sešil. Aby si sameček ránu nerozškrábal, musí ještě nejméně týden zůstat v ochranném krunýři, než se rána zcela vyhojí a sroste. Klučina naštěstí zvládl operaci výborně a překvapivě dobře se vyrovnává i s rekonvalescencí - i s krunýřem kolem krku je schopen pohybovat se po jedné z voliér uvnitř domu a vzorně se nechá krmit stříkačkou. Vrátit veveřáka s jedním okem do přírody je samozřejmě nemožné, proto zůstane trvale v záchranné stanici, buď u nás nebo v pražských Jinonicích, kam ho (před převezením k nám) odevzdala jeho nálezkyně.

Jídelníček divokých veverek je pestrý a mění se podle ročních období. I když veverčí chutě jsou často individuální, na jednom se všechny české veverky dokonale shodnou - není pro ně větší pochoutky, než čerstvě sklizené lískové ořechy. Vášeň pro lískové oříšky mají veverky zděděnou snad už geneticky. Když totiž třeba pět týdnů starému mláděti, které ještě dlouho nebude schopné pozřít nic jiného než mateřské mléko, vložíte do tlapek lískový ořech ve skořápce, okamžitě se mu "zatmí v mozku" a zběsile se pokouší prokousat skořápkou, i když ještě nemá prořezané horní zuby. :) Na snímcích jsou někteří z trvalých obyvatel naší záchranné stanice v totální euforii z první letošní lískové sklizně...

Málokterému mláděti se přihodí současně tolik ošklivých věcí jako 6 týdnů starému veverčímu klukovi, nalezenému 3. srpna v Praze. Přijala ho záchranná stanice v Praze-Jinonicích, kde se o něj v prvních hodinách po nálezu, než se dostal k nám, obětavě starala Šárka Vlčková (mimochodem, obzvlášť v posledním roce máme s fungováním jinonické záchranné stanice a s jejími ošetřovatelkami jen ty nejlepší zkušenosti). Veverčí klučina byl pokousaný na břiše i na zádech, útočník (nevíme, zda kuna, pes či kočka) mu navíc drápem roztrhl ucho a oko a zlomil zadní nohu. Poraněné mládě bylo zcela vyčerpané a dehydrované, v tržné ráně v uchu měl centimetr dlouhé muší larvy a pravé oko ošklivě poraněné. Dnes, po 10denní léčbě, je již veveřák stabilizovaný, rány na těle a v uchu jsou vyhojené a zlomenina nohy je srostlá. Bohužel, o oko pravděpodobně přijde, nebo v nejlepším případě zůstane jen částečně funkční, takže se již skoro s jistotou dá říct, že veverčí kluk dožije v záchranné stanici (buď u nás, nebo v Jinonicích). I tak měl ale obrovské štěstí v neštěstí, protože kdyby byl nalezen jen o pár desítek minut později, určitě by nepřežil...

Mezi nalezenými veverčaty (i nám to číslo zní neuvěřitelně, ale po včerejším výjezdu se "počítadlo" zastavilo na 109 letos přijatých mláďat) máme obzvláštní slabost pro ty nejmenší. 7 či 8 dní staří prckové, velcí sotva jako palec u ruky, se k nám naštěstí dostanou jen několikrát za rok. "Naštěstí" píšeme proto, že péče o ně je extrémně náročná (krmení po 2 hodinách, doslova hodinářská manipulace s nimi atd.) a jejich odchov z takto nízkého věku je vždy složitý a velmi rizikový. Letos se k nám takto stará mláďata dostala 3 na jaře (v jejich případě jsme "slavně zvítězili" a všichni již jsou zpátky v přírodě) a pro čtvrté jsme si jeli před 10 dny na Moravu, do Tišnova. Černého veverčího kluka na zahradě rodiny Benešových zřejmě ztratila matka při přenášení mezi dvěma hnízdy a několik hodin bezmocně ležel na zemi ve velkém horku. Po prvních dvou krizových dnech u nás se ale výrazně zdravotně zlepšil a teď již roste doslova před očima (na jednom ze snímků, ležící "na dlani", je těsně po převozu k nám, další 3 snímky jsou z dnešního rána). Velkou radost jsme mu udělali dnes, kdy jsme k němu konečně mohli přidat dva podobně staré "sourozence" (třítýdenního rezavého kluka, přivezeného před dvěma dny z Prahy a holčičku z Týnce nad Sázavou), takže se po 10 dnech "na samotce" mohl konečně ve spánku slastně obejmout s někým blízkým...