PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Rezavý sameček Leakey patří k těm veverčatům, která měla štěstí v neštěstí. Vypadl v Praze z hnízda na vysokém stromě a při pádu se ošklivě udeřil do hlavy o tvrdou zem, takže nálezci - a zprvu i my - mysleli, že jeho stav je beznadějný. Kromě poškození mozku se rychle objevily i další komplikace - tou nejhorší byla neprůchodnost močových cest, kdy po marném pokusu o cévkování byla nakonec nutná narkóza a punkce močového měchýře. Leakey ale projevil neuvěřitelnou vůli k životu, všechno překonal, pomalu sílil a po téměř dvou měsících u nás z něj vyrostl veveřák, který je na první pohled neodlišitelný od zdravých mláďat. Do lesa se Leakey samozřejmě již nikdy nepodívá, protože kromě slabší tělesné konstituce mu zůstaly i následky dané poškozením mozku (hyperaktivita, nesoustředěnost, výpadky paměti), kvůli nimž by v přírodě neměl šanci přežít. Leakey je ale šťastný a jako správný punker důkladně likviduje všechny drobné předměty, které zapomeneme v jeho dosahu. Věříme, že je před ním ještě dlouhá řada urputných zápasů s papírovými krabičkami, na něž se vrhá s neutuchajícím nadšením a svádí s nimi ve většině případů vítězné bitvy...

Výjimečné postavení mezi "našimi" 42 letos nalezenými veverčaty mají klučičí trojčata, která jsme si přivezli 2. dubna z Chomutova (den poté jsme zde o nich psali ve zprávě "Bratři v triku"). Třem holátkům tehdy bylo pouhých 8 dní, tedy byli o několik týdnů mladší, než je obvyklý věkový průměr nalezenců a pohybovali se na nejnižší hraně věku, kdy lze veverče bez matky teoreticky udržet při životě. Takto malá mláďata se k nám dostávají jen zcela výjimečně (cca jedenkrát za rok) a vyžadují doslova "piplavou" péči s využitím všech zkušeností, které jsme za předchozí roky při práci s veverčaty získali. Protože odchov takto malých mláďat vždy považujeme tak trochu za zázrak, čekali jsme se zveřejněním další zprávy až do chvíle, kdy si budeme jistí, že jejím napsáním už nic "nezakřikneme". Ta chvíle přišla dnes, a tak již můžeme prozradit, že mrňata z Chomutova nejen přežila, ale vyrostli z nich nádherní, zdraví a silní (momentálně 7 týdnů staří) veveřáci. Všichni tři si ještě pochutnávají na speciální náhražce mateřského mléka, zhruba do týdne by ale měli postupně přejít na pevnou stravu a pak je čeká další přinejmenším měsíc trvající příprava na návrat do přírody. A jako by nám trojčata chtěla udělat obzvláštní radost, dvěma z nich narostly efektní dvoubarevné ocasy, rezavé s černým zakončením... Na čtveřici snímků jsou jednak "bratři v triku" těsně po přijetí k nám (tedy staří 8 dní), na společné fotografii je jejich současná podoba, na třetím snímku je dnešní ranní krmení jednoho z nich a poslední fotografie nabízí detail pozoruhodné ocasní barevné škály.

V předchozích dvou týdnech jsme opakovaně po telefonu řešili "veverčí problém" s rodinou Tomašovských z Ostravy-Proskovic. Ti nalezli na zemi před domem šestitýdenní veverče, vyhledali si na internetu kontakt na nás a zatelefonovali. Při popisu situace se ukázalo, že pod hranou střechy jejich vysokého rodinného domu je veverčí hnízdo, z nějž mládě vylezlo, po stěně domu sešplhalo dolů, ale cesta zpátky po vysoké stěně do hnízda už byla nad jeho síly. Protože jsme se od Tomašovských dozvěděli, že matku veverčat pravidelně vídají, jak se pohybuje po okolí, od počátku jsme řešili "logistický" problém, jak mládě do nepřístupného hnízda dostat zpět. Mládě tedy přes noc přespalo u nálezců a ráno sestrojil pan Tomašovský "veverčí výtah", kdy na konec žebříku připevnil teleskopickou tyč s pytlíkem na trhání jablek, dovnitř vložil mládě a vše vysunul tak šikovně, že pytlík s veverčetem se ocitnul kousek od hnízda. K nadšení Tomašovských dopoledne matka mládě v pytlíku našla a přidala ho k sourozencům v hnízdě. Napínavým událostem ale ještě nebyl konec - v dalších dnech totiž podobným způsobem na zemi Tomašovští nalezli nejen stejné mládě, ale později i jeho sourozence, a tak teleskopická tyč měla opakované využití. Málem jsme nabyli podezření, že veverčí mláďata vše pojala jako oblíbenou zábavu, aby si i další prckové vyzkoušeli přespání v domě u lidí a ranní jízdu "výtahem" k hnízdu... Velké veverčí dobrodružství v Proskovicích skončilo až tehdy, když mláďata jednak zesílela tak, že již dokázala sama po zdi k hnízdu vylézt a definitivně pak rozhodnutím veverčí matky přestěhovat rodinu do klidnějších míst v nedalekém lesíku. Rodině Tomašovských tímto patří velký dík za opakovanou pomoc, protože jen jejich zásluhou mohou mláďata vyrůstat s matkou.

Z našich včerejších dvou výjezdů byl smutnější ten do chatové osady u Ohrobce pod Prahou. Na zemi vedle chaty tam paní Procházková našla tři prochladlá a blátem obalená mláďata, duchapřítomně na nás vyhledala na internetu kontakt a okamžitě nám zavolala. Po příjezdu jsme zjistili, že 2 veveří kluci a 1 holčička vypadli z hnízda v koruně 15 metrů vysoké borovice a volným přímým pádem se zřítili do výběhu pro psa. Podle jejich zoufalého podvyživeného stavu musela jejich matka už před několika dny zahynout a hlady trpící mláďata se nakonec vyplazila z hnízda a spadla dolů. Holčičku jsme k nám dovezli ještě živou, na následky vnitřního poranění z úderu o tvrdou zem ale v noci zemřela. Pád obou veveřích kluků z obrovské výšky na rozdíl od ní trochu "změkčila" vrstva pilin, ale ani oni ještě nemají vyhráno - případné vnitřní poranění se totiž může projevit i se zpožděním a navíc jsou oba zcela vysílení z prožitého několikadenního hladovění. Na snímcích, pořízených včera po jejich převozu k nám, jsou v srsti zubožených a podvyživených veverčat ještě viditelné zbytky zaschlého bláta.

Fotografie "našich" nalezenců vypadají často idylicky, ztracená mláďata ale ve skutečností mají leckdy za sebou hororové osudy. Takový je i příběh černé samičky, kterou v areálu fakultní nemocnice v Olomouci nalezl a duchapřítomně zachránil Leo Rec. Po přijetí k nám se ukázalo, že 6 týdnů stará samička musela být z hnízda ztracená několik dní a byla tedy na pokraji smrti hladem. Důvod jejího naprostého vyčerpání jsme odhalili po důkladné prohlídce - byla totiž doslova obsypaná klíšťaty. Z uší, čumáčku, očních víček i tváří, kde byla přisátá doslova v hroznech, jsme samičce postupně vytahali více než 300 klíšťat (nejde o překlep v počtu nul, skutečně jich bylo více než tři sta). Samička se dva dny potácela (kvůli vysílení i ztrátě krve) na hraně života a smrti, po čtyřech dnech se ale její zdravotní stav začal zlepšovat a dnes si již troufneme říct, že je z nejhoršího venku. Jako všechna mláďata, která si prošla podobným hrůzným zážitkem, je i veveří slečna z Olomouce vzornou strávnicí, která si užívá svého "druhého narození"... Na dvou detailních snímcích je bezvládná samička v prvních hodinách u nás (a jeden z mnoha klíštěcích "trsů" na tváři), další dva snímky (v košíku a v misce) zachycují její aktuální podobu.

O velké články o veverkách letos na jaře není nouze. Před nedávnem jsme zde upozorňovali na náš text "Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách", který v rozsahu deseti stran vyšel v dubnovém čísle časopisu "Naše příroda", a shodou náhod jen o pár dnů později vyšel další obsáhlý veverčí text v časopise "Příroda". Denisa Mikešová, autorka článku nazvaného "Zranitelní stromoví akrobati", se při jeho přípravě na podzim přijela podívat do naší záchranné stanice, a tak se v něm píše i o osudech některých z našich veveřích nalezenců. Příslušné číslo "Přírody" s označením 5/2013 poznáte podle vydry na obálce.

V předchozích dnech jsme si z nejrůznějších míst republiky přiváželi jen samé veverčí kluky (mj. z Nové Paky, Prahy či Lipinky u Mohelnice), až se nám v pondělí "skóre" (kluci/holky) letos přijatých mláďat vyšplhalo na 17:5. Trochu ho snížil až včerejší výjezd, který patří k těm nejkurióznějším, jaký jsme kdy zažili. Zuzka Pokorná z pražské záchranné stanice v Jinonicích nám předala kontakt na paní Davidovou, která na chodníku před domem našla veverčí mládě. Když jsme dojeli do Prahy na Pankrác a 5 týdnů starou veverčí samičku přebírali, zatelefonoval další nálezce veverky (pan Čmel) a ukázalo se, že ji našel nejen v Praze, ale dokonce ve stejné ulici, o pouhé 2 domy dále. K vyzvednutí druhého mláděte, opět samičky, nám tedy stačilo pěšky ujít jen asi 30 metrů... Obě veverčí holčičky byly velmi zesláblé a dehydrované, takže z hnízda musely vypadnout pravděpodobně už o den dříve a při marném hledání matky se samy potulovaly po okolních zahradách, než se spolu znovu shledaly v naší transportní přepravce. Jedna z rezavých samiček je již úplně v pořádku, druhá má potlučený čeníšek, ale nejde o nijak vážné poranění. Prožitý zážitek hladovění si sebou obě sestry ještě pár dní ponesou, takže momentálně patří mezi naše nejvzornější strávnice...

První polovina tohoto týdne byla pro nás mimořádně hektická - ve čtyřech dnech jsme šestkrát jeli pro nalezence (nejdále až do Brna), přičemž ve čtvrtek jsme vyjížděli dokonce třikrát (ráno: Brandýs nad Labem, po obědě: Kostelec nad Orlicí, večer: Mladá Boleslav). Na fotografiích představujeme letošního zatím největšího smolaře, 6 týdnů starého kluka, kterého jsme si v úterý přivezli z Prahy. Veveřáka přinesla nálezcům kočka, která mu naštěstí nestihla výrazněji ublížit, o několik dní dříve si ale mládě pravděpodobně o drátěný plot roztrhlo kůži na noze a bez lidské pomoci by s určitostí zahynulo. Obrovská tržná rána se táhla od třísel až ke "kolenu" a kůže se na obou stranách otevřela tak, že měl veveřák celé stehno "odkryté". Náš "dvorní lékař", MVDr. Petr Pohořalý z kolínské veterinární kliniky, odstranil části již nekrotické kůže, ránu vyčistil a podařilo se mu ji sešít. Dnes, po čtyřech dnech na antibioticích, je veveří kluk stále slabý a byť se rána zatím hojí slušně, zdaleka ještě nemá vyhráno. Na snímku "v dlani" je veveřák těsně po přijetí k nám, dva "portrétní snímky" jsou z dnešního rána a na čtvrtém snímku je zastehovaná rána na stehně.

Za poslední dva týdny se nám ve stanici sešlo 7 hodně malých mláďat a tak jsme jejich přítomnosti využili k pořízení snímků zachycujících "veverčí jesle". Jako první se k nám už před 14 dny dostali 3 tehdy 8 dní staří sourozenci z Chomutova (psali jsem o nich ve zprávě "Bratři v triku"), kteří nejen že všichni přežili, ale skvěle se jim daří a rostou z nich pořádní valibuci. Před týdnem k nim přibyla další trojčata (2 kluci a 1 holčička), která nám předali manželé Makoňovi ze Záchranné stanice živočichů v Plzni. Ti za sebou mají hrozivý zážitek, protože byli nalezeni ve shozeném hnízdě společně s mrtvou matkou a dalším sourozencem. Sedmým "do party" je rezavý klučina "Inspektor Clouseau" z Prahy (psali jsme o něm v předchozí zprávě "U výslechu"). Všech sedm nových "sourozenců" u nás stráví ještě nejméně 2 a půl měsíce, než vyrostou a budou připraveni k návratu do přírody. Na tří společných fotografiích je všech sedm veverčat, zbylé dva snímky zachycují "bratry v triku" z Chomutova po přijetí k nám před 14 dny a jejich podobu dnes ráno.

Za poslední roky jsme si přebírali veverčata už od několika stovek nálezců, tak bizarní zážitek jako včera jsme ale ještě neměli. Ráno nám volali z jedné veterinární kliniky v Praze, že k nim kdosi přinesl mládě, chtějí si ho tam další 3 dny (do pondělí) nechat na pozorování, krmit ho Tatra-mlékem a zajímalo je jen, kdy mají přejít z mléka na kaši. Když jsme podle popisu zjistili, že veverčeti jsou necelé 3 týdny, snažili jsme se jim vysvětlit, že takhle malý nalezenec potřebuje dostat speciální náhražku mateřského mléka (kterou si dovážíme si zahraničí), protože Tatra mu s vysokou pravděpodobností spustí průjem, který ho může i zabít a i výživově jde o krmení zcela nedostatečné a nakonec se nám podařilo je přesvědčit, že si pro mládě okamžitě přijedeme.
Po příjezdu do Prahy nás ale místo předání mláděte čekal "výslech" od dvou veterinářek, které se od počátku netajily tím, že náš zájem o to si pro mládě okamžitě přijet je extrémně podezřelý a nemůže být motivován ničím jiným než tím, že mládě chceme prodat... Petr jim více než hodinu odpovídal na desítky otázek, ukázal knihu a publikace o veverkách, které jsme napsali, poskytl jim kontakty na veterináře s kterými spolupracujeme, nabízel jim, ať zavolají do sídla ČSOP či do jiných záchranných stanic, kde nás znají, vše marně... Ani předvedení našich webových stránek s popisem stovek přijatých mláďat, fotografií voliér, návodu na výrobu krmítek či snímků z vypouštění mláďat veterinářky nepřesvědčilo, protože na web "si můžeme napsat co chceme" a klidně to prý můžou být fotomontáže...
Celé dohadování nakonec skončilo tím, že Petr jedné z veterinářek nabídl, ať jede spolu s ním a s mládětem k nám, aby si mohla podmínky u nás prohlédnout a podle toho se rozhodnout, zda si skutečně vymýšlíme či nikoliv a mládě nám podle toho buď předat nebo si ho odvézt zpět. "Inspekce na místě" naštěstí pro mládě dopadla dobře, takže u nás smělo zůstat a my jsme naopak přítomnosti paní veterinářky využili ke konzultaci s akutním medicínským problémem u jednoho ze starších mláďat.
Třítýdenní veverčí kluk, kterého si můžete prohlédnout na snímcích z dnešního rána, od nás ale po tomto "zážitku" samozřejmě nemohl dostat jiné jméno než Inspektor Clouseau.