PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Čtyři měsíce starý sameček Bubula u nás ve stanici zůstane natrvalo. Nalezen byl ve věku pouhých 7 dnů a od počátku měl řadu zdravotních problémů, z nichž některé byly vrozené. Nakonec se nám ho ale podařilo nejen udržet při životě, ale vyrostl z něj krásný statný veveřák.

Bohužel, Bubula má vzácnou vadu - vůbec mu nevyrostly horní zuby a u dolních se zastavil jejich růst. Protože mu chybí horní hlodáky, není schopen poradit si s naprostou většinou běžné tvrdé veverčí stravy. Musí tedy dostávat speciální jídelníček - nastrouhanou zeleninu a ovoce, spařené a nadrobno nakrájené lískové ořechy, piniová semínka, kousky melounu... Jídlo pro něj i tak ale není jednoduché a zabere mu mnohem více času než zdravým veverkám.

Jako všechna handicapovaná mláďata, i Bubula k nám silně přilnul a největším blahem pro něj je možnost najíst se během naší přítomnosti ve voliéře. Na snímcích je jeho pravidelný soustředěný "zápas" s piniovými semínky.

Jeden z nejsmutnějších letošních výjezdů jsme měli v neděli. Jeli jsme pod hrad Bezděz, kam neznámý nálezce místnímu sokolníkovi panu Novákovi předal veveří mláďata, o která se nejprve pokusil postarat sám.

Po nálezu bohužel udělal všechno špatně, počínaje tím, že 4 veverčata nepředal do odborné péče. Pětitýdenní mláďata byla velmi silně dehydrovaná a vysílená, takže jejich "rozkrmení" již samo o sobě není nijak jednoduché. Nálezce, když se mu krmení nedařilo, dostal nakonec následující den ten nejhorší z možných nápadů - zkusil dát mláďata ke kočce, zda by je nenakojila ona. Kočka se ale zachovala po kočičím způsobu - okamžitě jedno ze čtyř mláďat zakousla a další dvě poranila. Teprve poté nálezce zbylá 3 ještě živá mláďata převezl do Bezdězu, doptal se na pana Nováka (kterého coby "zvířecího člověka" v okolí všichni znají), mláďata mu předal a zmizel.

Pan Novák okamžitě mláďata uložil do tepla a kontaktoval záchrannou stanici. Bohužel, vzniklé škody již nešlo napravit - první ze tří mláďat (všechny 3 byly samičky) zemřelo těsně po našem příjezdu do Bezdězu a druhé v noci, po převozu k nám a marném pokusu ho zachránit. Ze čtyř mláďat tak přežila jediná černá samička, která se "do spárů" kočky nedostala a kterou se nám s pomocí antibiotik, vhodné potravy a maximální možné péče podařilo udržet při životě...

Vyfotit z bezprostřední blízkosti "rodinný život" divokých veverek se nepodaří každý den, a tak dnes nabízíme sadu snímků, na nichž veverka Connie převádí z jedné části zahrady na druhou tři mláďata z jejího letošního druhého vrhu. Jak už jsme zde jednou psali, otcem mláďat je sameček Tom, rok starý nalezenec, kterého jsme po vyléčení a dokrmení loni na konci léta vypustili zpět do přírody přímo v sousedství záchranné stanice.

Mláďata na snímcích jsou 2 měsíce stará, Connie je tedy již přestává kojit a postupně přecházejí na pevnou stravu. S matkou budou mláďata žít ještě zhruba měsíc, a poté je Connie ze zdejšího území vypudí, aby si mláďata našla svou vlastní životní lokalitu. Tento přirozený rytmus "osamostatnění" dodržujeme i v záchranné stanici - mláďata do přírody vracíme právě ve 3 měsících věku, kdy jsou na osamostatnění geneticky i fyzicky připravená.

Jak je vidět na fotografiích, zorganizovat převod rozdováděných a rozjívených mláďat z jednoho hnízda do druhého na opačném konci zahrady není pro matku nic jednoduchého. Mláďata neposlouchala, různě se ztrácela, Connie se pro ně musela mnohokrát vracet a celá "logistická operace" převedení veverčat tak trvala několik hodin. Její úspěšné zakončení přišla Connie oslavit dlouhým vyčerpaným spánkem na větvi javoru nedaleko od domu.

Před několika dny jsme letos počtvrté vraceli skupinu mláďat zpět do přírody, tentokrát na úplně novém výpustném místě u Stříbrné Skalice u Sázavy. Volba lokality nebyla náhodná - mezi mláďaty totiž byli i naši vůbec první letošní nalezenci, dva veveří kluci, které na konci března našla právě ve Stříbrné Skalici Alena Černá.

Oba veveřáci byli nalezeni maličcí, týden "a kousek" staří, tedy ještě neosrstění, ve velikosti krabičky od sirek. Jejich věk při nálezu byl cca 8 dní a zařadili se tak mezi nejmladší mláďata, která se nám podařilo nejen udržet při životě, ale vypiplat z nich zdravá a silná mláďata, schopná zvládnout návrat do přírody.

Výpustné místo jsme spolu s nálezci, Alenou Černou a Martinem Vysušilem, vybrali v hlubokém smíšeném lese nad Stříbrnou Skalicí, v úvozu u potoka. Vybavili jsme ho ve spolupráci s nimi obvyklým způsobem, tedy budkami a krmítkem, a časně zrána jsme z přepravních beden, připevněných na stromy, celou skupinu mláďat i s oběma "místními" nalezenci vypustili do korun stromů. V následujících dnech výpustné místo paní Černá několikrát zkontrolovala, zahlédla několik mláďat ve větvích i některá veverčata vykukující z budek. Podle množství mizející potravy z krmítka se většina vypuštěných mláďat stále zdržuje v okolí.

Na snímcích jsou 2 veveří kluci ze Stříbrné Skalice v různých stadiích věku, od prvních hodin po nálezu až po období před vypuštěním. Na dvou snímcích z výpustného místa si na kmenech lze prohlédnout krmítko (zcela dole), výpustné bedny i budky pro mláďata.

Sobota: Úholičky u Roztok. Neděle: Praha. Pondělí: Pardubice. Úterý: Babice u Říčan. Středa: Žďár nad Sázavou. Čtvrtek: Přáslavice u Olomouce.

Tak stručně vypadá seznam našich výjezdů v posledních šesti dnech, kdy na jedné straně je 1.050 ujetých kilometrů a na straně druhé přivezených 10 malých veverčat. Jinak řečeno: období nálezů veverčat z letošních druhých vrhů právě vrcholí, a tak není divu, že počet letošních nalezenců se zvýšil už na 79.

Na dnešních snímcích je nádherně rezavě zbarvená pětitýdenní samička z Úholiček a stejně stará, jen kvůli podvýživě drobnější, hnědá samička z Pardubic.

Posledních několik dní se s nalezenými mláďaty "roztrhl pytel", a tak jsme počet přijatých veveřátek v letošním roce zvýšili už na 75. V občas vyčerpávajícím koloběhu péče o ně se nám o dobrou náladu starají především paterčata z Hradešína, která se k nám dostala na konci června.

Tři veveří kluci a dvě holky, staří cca 7 týdnů, jsou již několik dní v nejmenší z venkovních voliér a postupně přecházejí z náhražky mateřského mléka na pevnou stravu. Čas ve voliéře tráví (kromě častého spánku) neustálými honičkami a v době krmení vyhlížením "ošetřovatelky" se stříkačkami s potravou v ruce. Jak si můžete prohlédnout na fotografiích, při synchronizovaném pohybu po pletivu voliéry dosáhla paterčata takové dokonalosti, že jsme je překřtili na akvabely...

Včera se mi podařilo pořídit první snímky mláďat z druhého letošního vrhu veverky Connie, jediné divoké samice žijící v okolí, navíc z mimořádné blízkosti.

Connie letos poprvé porodila brzy na jaře - čtyři mláďata, jejichž otcem byl černý sameček, který zdejší lokalitu krátce "navštívil" v období páření a poté (jak už to samci dělávají) odešel hledat jiná území (a jiné samice).

Otcem současných mláďat z druhého (letního) vrhu Connie je k naší velké radosti sameček Tom. Tom je nalezenec, kterého jsme po vyléčení a dokrmení loni ve věku 3 měsíců vypustili zpět do přírody. Tom zůstal v okolí žít natrvalo (v zimě dokonce přespával přímo na půdě našeho domu) a nyní se poprvé úspěšně zhostil své otcovské povinnosti.

Necelých 6 týdnů stará mláďata Connie před několika dny přenosila z hnízda v akátovém lesíku na zahradu, přesné místo nového hnízda jsme ale několik dní marně hledali. Nakonec se ukázalo, že "pod svícnem je největší tma" - Connie nové hnízdo pro mláďata postavila v koruně vysoké lísky přímo nad komplexem venkovních voliér, takže jsme ho mnohokrát denně míjeli těsně nad hlavou při cestách k voliérám a zpět.

Včera odpoledne 3 mláďata poprvé na delší dobu opustila hnízdo, a hrála si v době, kdy se Connie odešla najíst na krmítko v opačném koutě zahrady, v koruně sousední jabloně. Protože veverčí hra probíhala necelé 3 metry nad zemí, fotila jsem z bezprostřední blízkosti. Navíc takto malá mláďata ještě nemají strach z nikoho cizího, a tak mě zvědavě při fotografování pozorovala a nejodvážnější samička se ke mně přiblížila takřka na dosah ruky.

Na snímcích je právě tato samička, která barvu srsti zdědila po otci Tomovi. Charakteristickým znakem Toma je kombinace hnědého kožíšku s černým ocasem, a v tomto ohledu je od něj jeho dcera k nerozeznání.

Víkendový trvalý déšť promočil nejen stromy a zahradu, ale i hnízda veverek v okolí. Divoká veverka Connie včera strávila celý den sbíráním suchého materiálu na opravu hnízda v lískovém keři, v němž pečlivě pečuje o letošní již druhý vrh mláďat. Jako obvykle se nejprve pokoušela nacupovat provaz, spojující visuté mosty mezi stromy a pak se vrátila k nejosvědčenějšímu přírodnímu materiálu a postupně si z lípy naloupala několik hrstí suchého a pevného lýka.

Veverčí jídelníček mají náhodní pozorovatelé spojený obvykle jen se šiškami a oříšky, ve skutečnosti je ale veverka opravdový gurmán, který například nepohrdne takřka žádným druhem ovoce. Oblíbenou jarní pochoutkou jsou třešně, i když jako u všech peckovin víc než "dužina" veverky zajímá pecka. Pecku veverka vykousne z dužiny, zručně ji rozlouskne a labužnicky si pochutná na miniaturním zeleném jadérku, ukrývajícím se uvnitř. Na snímcích jsou různě stará letošní mláďata (dvou až tříměsíční) při obírání větví s třešněmi, nachystaných ve venkovních voliérách.