PINKY - Záchranná stanice pro veverky :: www.veveratka.cz

Při pravidelném pozorování divokých veverek často zahlédneme i jiné zajímavé "chlupaté" obyvatele zdejší lokality, ne vždy se nám je ale podaří vyfotografovat. Včera se nám například úplně poprvé po mnoha letech podařilo fotoaparátem zachytit vzácného návštěvníka naší zahrady, hranostaje (latinsky Mustela erminea).

Nádherná, asi 30 centimetrů dlouhá šelma s krásnýma očima, je snadno identifikovatelná jak podle velikosti (je mnohem větší než lasička), tak podle trvale černé špičky ocasu. Před několika lety jsme pozorovali na zahradě hranostaje v zimě, kompletně přelínaného do sněhově bílé zimní srsti a i tehdy měl zakončení ocasu černé.

Hranostaj se na zahradě zdržel několik minut a důkladně prozkoumal několik myších děr. Lovecký úspěch měl až na břečťanem hustě porostlém stromě, kde asi ve dvoumetrové výšce nad zemí objevil myší hnízdo a v něm dospělou myš. Po krátké honičce ve větvích nakonec s myší v tlamě z asi dvoumetrové výšky seskočil na zem a i s kořistí zmizel za plotem.

Samičku plcha velkého (Glis glis), kterou si nálezci v polovině srpna spletli s veverkou, jste ve třech níže nalezitelných zprávách mohli na fotografiích sledovat od jejího přijetí k nám (kdy vážila 20 gramů) až do nárůstu do dospělé velikosti.

Samička, kterou jsme pojmenovali Heylia (podle postavy, kterou v televizním seriálu Tráva / Weeds hraje Tonye Patano), se u nás právě ukládá k zimnímu spánku, takže dnešní fotografie jsou pravděpodobně na dlouhou dobu poslední. V posledních dnech před hibernací Heylia postupně nabrala dalších 50 gramů, takže narostla do úctyhodné váhy 170 gramů.

Dostatečné zásoby tělesného tuku ale bude Heylia potřebovat, aby zvládla několikaměsíční hibernaci. Plši totiž mohou nepřerušovaným zimním spánkem strávit období od října do května, tedy až 7 měsíců.

Nenapadá nás, kdo by si víc zasloužil pomyslný titul "matka roku", než divoká veverka Connie, žijící v teritoriu zahrnujícím kromě sousedního akátového lesíka i zahradu areálu naší záchranné stanice. Přestože veverky obvykle rodí jen dvakrát ročně, Connie letos zvládla porody tři a nejen to - půl druhé desítky od jara do podzimu narozených mláďat vždy i vzorně vychovala.

Pro divokou samici jsou ale 3 porody po sobě extrémně vyčerpávající, a tak není divu, že Connie ve výjimečných chvilkách klidu kdekoliv a kdykoliv okamžitě usínala. Často si pro krátký spánek vybírala prosluněné větve stromů těsně za okny našeho domu, a tak nás pohled na klimbající Connie provázel celou letošní veverčí sezónou...

Ti, kdo znají veverky jen ze hřbitovů a městských parků, někdy vůbec netuší, že nefalšované "lesní" divoké veverky jsou tvorové samotářští a přísně teritoriální. Veverka si v lese své často i mnohahektarové teritorium pravidelně obchází a jeho hranice značkuje slinami a močí, aby dala jiným veverkám najevo, že na tomto území nejsou vítány.

Toto "teritoriální chování" mají mláďata vtištěná a projevuje se u nich od nejútlejšího věku. Jakmile šestitýdenní mláďata začnou prozkoumávat okolí hnízda, od počátku mají tendence si místa se zdrojem potravy přivlastňovat a "zabírat" sama pro sebe.

Na snímcích je 10 týdnů stará samička z letošního třetího vrhu divoké veverky Connie při značkování ptačího krmítka, kam si mláďata chodí pro semena slunečnice. Jak dokládají fotografie, snaží se slinami označit i ty nejsložitěji dostupné kouty krmítka, takže se při tom dostává do hodně krkolomých pozic. Pečlivá mnohaminutová práce ale přišla vniveč - jen co unavená samička skončila a odešla si zdřímnout do nedalekého hnízda, vystřídala ji na krmítku její sestra a se stejnou pečlivostí si krmítko "zabrala" ona...

V deštivých dnech, jako je ten dnešní, jsou ospalí nejen lidé, ale i veverky. Takhle zívá jedna z trvalých obyvatelek naší záchranné stanice, retardovaná veverka Jane...

Snímky mláďat divoké veverky Connie z jejího letošního třetího vrhu jste si zde mohli prohlédnout již několikrát, ty dnešní ale budou patřit k těm posledním. Mláďata jsou totiž už 10 týdnů stará a tak se brzy definitivně osamostatní od matky a odejdou si najít své vlastní životní teritorium.

V posledních dnech se mláďata po zahradě i okolí pohybují již samostatně a ve větším počtu se potkávají jen na místech, kde jim chystáme potravu. Dvojice sourozenců na snímku nám při fotografování na ptačím krmítku předvedla natolik synchronizované pohyby, jakoby se jednalo o důkladně nacvičené "baletní představení"...

Naše psaní o veverkách je obvykle optimistické, rok co rok se ale setkáváme i s veverčími osudy, kterým "happy end" schází. Takový je i příběh tmavě rezavé samičky Játrovky, kterou jsme si ve věku necelých tří týdnů přivezli letos na jaře.

Zprvu bezproblémové mládě poprvé onemocnělo ve věku jednoho měsíce, dva dny po otevření očí. Vyšetření bohužel přineslo nejhorší možný verdikt - vrozené poškození jater. Nefunkční játra nedokáží odfiltrovat z krve škodlivé látky, ty se v těle hromadí a spouštějí řetězovou reakci v podobě poškození nervových buněk, epileptických záchvatů a postupné destrukce dalších orgánů.

Malou Játrovku jsme z prvního kolapsu "vytáhli" s pomocí antibiotik a speciální péče, kdy jsme ji museli - takřka paralyzovanou - krmit doslova po kapkách. Stabilizovanou jsme ji pak přestěhovali do voliéry ve "veverčí místnosti" uvnitř domu, kde s ní v sousedních voliérách žijí další 2 postižené veverky, Jane a Líza. Následoval relativně bezproblémový měsíc života, a po něm první silný epileptický záchvat a pak v několikatýdenních intervalech záchvaty další. Každý z epileptických záchvatů měl na Játrovku i nový destrukční účinek - nejprve oslepla na jedno oko, později na druhé a po dalším ohluchla.

Změny na Játrovčině vzhledu jsou viditelné i na snímcích. Na prvním je těsně po přijetí k nám, na druhém před prvním záchvatem, na třetím a čtvrtém snímku ze současnosti jsou zřetelně vidět zakalené slepé oči...

Slepá a hluchá Játrovka se i s těmito limity dokáže nejen pohybovat po voliéře, ale i po celé veverčí místnosti, kam ji každý den na několik hodin pouštíme. K běhání po závěsných "mostech" pod stropem využívá pachové stopy vytvořené dalšími dvěma veverkami a po místnosti se již naučila pohybovat s takovou jistotou, že by její postižení nikdo nepoznal. Přítomnost někoho dalšího v její blízkosti ale rozezná až na poslední chvíli - podle závanu vzduchu z pohybující se ruky či podle pachu.

Nedlouhý život, který má před sebou - vždyť každý z příštích epileptických záchvatů může být tím posledním - se Játrovce snažíme zpříjemňovat všemožnými laskominami a zvýšeným kontaktem s ní, aby ve svém zvláštním životě "v tichu a temnotě" nebyla tak sama...

Potřetí nabízíme aktuální fotografie plcha velkého (Glis glis), vzácného nočního živočicha s velkýma černýma očima, kterého si nálezci často pletou s veverkou. Samička na snímcích se k nám dostala v polovině srpna, a protože dospívání plchů je extrémně rychlé, narostla z "miminkovské" do dospělé velikosti za pouhých 6 týdnů. Na prvním snímku ze dne nálezu vážilo mládě 20 gramů, na aktuálních snímcích je již narostlé do plné velikosti 120 gramů.

Plši tráví většinu roku hibernací a do zimního spánku můžou upadnout už kolem poloviny října, tedy za pár dní. Momentálně největší "plší" pochoutkou jsou malé larvy brouka nosatce (prohlédnout si je můžete na jednom ze snímků), které nacházíme uvnitř lískových ořechů a žaludů - na posezení jich samička dokáže zkonzumovat i více než 30.